Vzpomínky

28. july 2012 at 23:39 | El. |  Povídky
Rozhodla jsem se napsat krátkou povídku. Nevím, jak se mi to podaří napsat. Bude to od srdce, tak to snad nějak dopadne ( bojím se výsledku)
Tumblr_lsk13j0bhy1qc144qo1_500_large

Natahuji se pro ovladač a netrpělivě přepínám z jednoho programu na druhý. Televize mě pomalu přestává bavit a mou pozornost upoutává moucha na dece. Začínám mít myšlenky tipu: jak dlouho žije moucha? Jak má asi velký mozek? Má vůbec nějaký, když mi lítá přímo do rány? Moje hluboký myšlenky vyruší zvonění. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že bych asi měla dojít dolů. Byla jsem na návštěvě, tudíž mi dělalo problém nejen najít klíče, ale i přijít na to, který klíč je ten správný. Ze svazku klíčů, to byl ten poslední klíč, který jsem zkoušela. Pomalu otevírám dveře. Pošťák. Jdu za ním až za vrata, podepíšu co je třeba a když se vracím, tak zjistím, že se mi zabouchly dveře. Naprosto úžasná situace, když nemáte klíče, boty dokonce ani mobil. Zamířím si to tedy na zahradu s tím, že budu muset čekat 4 hodiny než se vrátí sestřenice domů.
Seděla jsem tam dobrou hodinu, když mě návštívil nápad, že se tam dostanu sklepním oknem. Měla jsem štěstí, že byla otevřená ventilace..potom už to bylo snadný. Dostala jsem se do sklepa a ze sklepa do kuchyně. Vrátila jsem se k původní činnosti, ale nepokračovala jsem v tom dlouho.
Ani ne za půl hodiny se vrátila sestřenice z práce. Vypadala vyčerpaně a taky smutně. Doufala jsem, že kapka, kterou měla pod okem není slza. Nikdy nezapomenu na to, jak stála v chodbě, opírala se o zeď a snažila se mi něco říct. Zeptala jsem se jí "Co se děje". Nedostalo se mi žádné odpovědi. Po chvíli si nadechla a řekla mi " Babička zemřela". Připadalo mi jakoby na mě začaly padat všechny stěny, chvíli jsem si neuvědomovala nebo spíš nepřipouštěla, že se něco takovýho stalo. Ani jsem to nezaregistrovala a sestřenice mě objala. Moje slzy pomalu padaly někam do neznáma, své srdce jsem slyšela až v hlavě, začala jsem se motat a bylo mě špatně. Najednou jsem měla nutkavou potřebu něco dělat, abych dala světu najevo, že jsem v pořádku. Chodila jsem sem a tam a děkovala za hromadu nádobí, kterou jsem vytvořila během dne. Dalších pár hodin jsem jenom chodila sem a tam a pořád odmítala pravdu. Hledala jsem různé důvody. Chtěla jsem, aby to byl jenom zlý sen, dokonce jsem se i štípala, aby se z toho všeho probudila.. Nepřišlo nic jinýho než další slzy.



Buď napíšu pokračování (pokud to má cenu). Nebo alespoň napíšu další povídku, která k tomu bude patřit:)
Jsem připravená na veškerou kritiku! :D
 

4 people judged this article.

Comments

1 qweser qweser | Web | 28. july 2012 at 23:42 | React

krásný blog:)

2 Hanča Hanča | Web | 28. july 2012 at 23:52 | React

Eli, je to krásné, nejvíc se mi zarývá do srdce to, že je to podle pravdvého příběhu.
Klobouk dolů. :)

3 El. El. | Web | 28. july 2012 at 23:54 | React

[2]: Děkujii Bobe :D :)

4 Elll7 Elll7 | Web | 29. july 2012 at 12:59 | React

Takhle povídka mi hodně připomněla podobnou situaci, když jsem se dozvěděla, že umřel praděda. Moc hezky jsi to napsala;)

A jinak děkuju;) Též se tady určitě ještě objevím. Tyhle blogy mám moc ráda.

5 Eve Eve | Web | 30. july 2012 at 10:29 | React

Wau!:) Je to pěkné. To mi připomíná, když umřela moje babička. Ona byla jediná z mých prarodičů, kterou si pamatuju. Nejhorší na tom bylo, že jsem jí nestihla říct, jak moc jí mám ráda. Netušila jsem, že má rakovinu, netušila jsem, že je v komatu. Pak přijeli naši a všechno se sesypalo... Promiň, že to sem píšu, jen se mi to zase oživilo.
Jinak opravdu pěkně píšeš!:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement